Červenec 2016

Nevyřčené argumenty

31. července 2016 v 23:30 | slečinka. |  Raději bez sarkasmu
Celý život se s tím setkávám. S někým vedu nějaký spor. Ach, to vypadá moc slušně... Prostě se s tím člověkem prachsprostě hádám. Je to fakt ostrý. Přu se s ním až do krve. A najednou ten člověk řekne něco, čím mě odrovná. Úplně se vidím. Narovnám se, nadechnu a mýma očima proběhne krátký záblesk. Velice krátký, ale dlouhý natolik, aby můj protivník poznal, že je po mně. Vyhrál. Snažím se zachovat si aspoň výraz, že jako tohle nic neznamená, však jsem dobrá v něčem jiným a tahle výměna slov byla směšná. Jenže to nevyjde a můj protivník odkráčí jako vítěz.

Samozřejmě, že si na nějaký lepší argument vzpomenu až za patnáct minut, žejo.

Nebo třeba jsem projížděla nějaký projev jednoho politika o něčem důležitém. O nějakém tématu, kdy ještě nikdo neřekl nějaký podobný názor, jako mám já. A ten politik ten názor sdílel a založil na tom ten svůj projev a já byla nadšená. Jenže neřekl ty podstatný argumenty! Ty, kterými by přesvědčil všechny, že by se s tím mělo sakra něco dělat! Takže jeho projev byl smeten ze stolu, názor nebyl uznán a je považován za něco nemyslitelného. Nikdo jiný, kdo by mohl, se už nedovážil něčeho takového. Zase.

Hodně sleduju seriály. Jakože hodně hodně a není to už zdravý, páč bych ty postavy chtěla za kamarády. A ještě horší je ta skutečnost, že si vždycky oblíbím ty psychopaty. Ehm, k věci. Vždycky mě nějaká postava něčím nakrkne. Vždycky. A když už to dojde i nějakýmu dalšímu člověku, který hraje v té věci nějakou roli, pohádá se s tou postavou a zase vynechá ty důležité věci, ty podstatné. Je to jako kdyby nedokončil větu. Z jeho strany pak ta hádka vypadá směšně a je pak nazván malým děckem, kterému se něco znelíbilo a začalo kopat nožičkama. Je to jako já a argumenty v reálném životě, protože oba - já i postava - skončíme stejně. Nepochopeni a zatraceni.

Chtěla bych to nějak změnit. Chtěla bych své názory také předkládat v projevech. Když bude nějaký problém, mít možnost se nějak světově přihlásit a říct svůj názor a nezapomenout na ty pádné argumenty. Ty argumenty, které by ukončily válku nebo dodaly naději. Ty nevyřčené argumenty, které mě provází každý den. Které mě pronásledují ať se kouknu kamkoliv, ať jakkoliv promluvím, ať si cokoliv přečtu. Tohle si chci splnit a blog je takovým prvním krůčkem. Je to místo, kam můžu napsat své názory a kde nikdy nezapomenu na to hlavní, které mému článku dodá tu vlnu důležitosti. Je to takový malý svět, ve kterém si přednáším své malé projevy kdykoliv se mi zlíbí. Je to království, ve kterém mi všichni naslouchají a pozorně studují mé nápady, aniž by je hned smetli ze stolu. Neříkám, že mé názory jsou vždy ty pravdivé. Ale mám možnost je tu podložit těmi správnými argumenty, na které nikdy nezapomenu.